Ústavní soud České republiky

Sídlo Ústavního soudu (Zemský dům na Joštově třídě v Brně)

Sídlo Ústavního soudu.

Ústavní soud České republiky není součástí systému obecných soudů, ale jeho základním posláním je garantovat ústavnost právního řádu a poskytovat ochranu základním (ústavním) právům fyzických a právnických osob na základě ústavního pořádku České republiky, a to i proti rozhodnutím obecných soudů, která by nebyla s ústavním pořádkem České republiky v souladu. Sídlem Ústavního soudu je Brno (v budově Zemské sněmovny, kde od roku 1991 sídlil Ústavní soud ČSFR). Je zakázáno shromáždění v okruhu 100 m od budov Ústavního soudu nebo od míst, kde Ústavní soud jedná.

Historie

Ústavní zákon o československé federaci v roce 1968 v článku 101 stanovil: „V České socialistické republice a v Slovenské socialistické republice působí ústavní soudy republik. Jejich působnost a zásady organizace stanoví ústavní zákony národních rad.“ Toto ustanovení československé ústavy nebylo nikdy po dobu její platnosti naplněno, stejně jako tehdejší ustanovení ústavního soudu ČSSR. Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky nakonec vznikl až v roce 1991 na základě dalšího ústavního zákona. Ústavní soud Slovenské republiky byl zaveden první ústavou Slovenské republiky s účinností od 1. října 1992, avšak naplněn byl až po zániku Československa. Ústavní soud České republiky, ustavený od 1. ledna 1993 a naplněný počátkem roku, tak nemohl navázat na historii České republiky z doby federace, ale personálně i názorově do značné míry navázal na Ústavní soud ČSFR.

Úkoly

Úkolem Ústavního soudu České republiky je dbát na ochranu ústavnosti.

Ústavnímu soudu České republiky náleží tyto pravomoci: Ústavní soud rozhoduje

• a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,
• b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,
• c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
• d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,
• e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
• f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy,
• g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy,
• h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy,
• i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,
• j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,
• k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,
• l) o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí,
• m) o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení.

Přestože Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není nejvyšším článkem systému obecných soudů, jako poslední vnitrostátní instance de facto slouží. Proti jeho rozhodnutí existuje jediný další prostředek nápravy, a to stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku.

Složení

Patnáct soudců Ústavního soudu jmenuje prezident republiky (dodatečně bylo jmenování podmíněno souhlasem Senátu, což se poprvé uplatnilo v roce 2000), funkční období ústavního soudce je 10 let. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu (věk nad 40 let), má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Není znemožněno opakované jmenování téže osoby. Předseda soudu jmenuje každému soudci na jeho návrh asistenty soudce.

Zatímco v době prezidentství Václava Havla se mezi prezidentem a Senátem v otázce jmenování neobjevily vážnější rozpory, po nástupu Václava Klause se o jmenování ústavních soudců rozhořel ostrý konflikt, když Senát postupně odmítl čtyři prezidentem navržené kandidáty, Aleše Pejchala dokonce dvakrát. Mezi Senátem zamítnuté kandidáty patřili například Václav Pavlíček (22 hlasů ze 76), Vladimír Balaš (30 ze 78), Klára Veselá-Samková (29 ze 77), Milan Gavlas. Prezident žádost Senátu o navrhování většího počtu lépe vyhovujících kandidátů označil za skandální, zatímco Senát prezidentovi vytkl, že s ním své návrhy předem nekonzultuje. Od července 2003 do prosince 2005 tak ústavní soud neměl plný počet členů, kvůli čemuž například senátor Zdeněk Bárta označil v dubnu 2004, kdy chyběli 4 soudci a tedy soud nemohl rozhodovat závažnější věci v plénu, prezidenta Klause za velezrádce, Richard Falbr hovořil o „ústavní krizi zaviněné jen Klausem“.

Po jmenování tří bývalých politiků (Pavla Rychetského, Miloslava Výborného a Dagmar Lastovecké) se objevily pochybnosti, zda nově obsazený Ústavní soud bude imunní vůči vlivu politických stran.

Současné složení

(ke dni 13. září 2009)

Předseda Ústavního soudu

• Pavel Rychetský od 6. 8. 2003, jmenován Václavem Klausem

Místopředsedové

• Eliška Wagnerová od 20. 3. 2002, jmenována Václavem Havlem
• Pavel Holländer od 6. 8. 2003, jmenován Václavem Klausem

Další soudci

• František Duchoň od 6. 6. 2002, jmenován Václavem Havlem
• Jiří Mucha od 28. 1. 2003, jmenován Václavem Havlem
• Miloslav Výborný od 3. 6. 2003, jmenován Václavem Klausem
• Vojen Güttler od 6. 8. 2003, jmenován Václavem Klausem
• Dagmar Lastovecká od 29. 8. 2003, jmenována Václavem Klausem
• Jan Musil od 27. 11. 2003, jmenován Václavem Klausem
• Jiří Nykodým od 17. 12. 2003, jmenován Václavem Klausem
• Stanislav Balík (mladší) od 26. 5. 2004, jmenován Václavem Klausem
• Michaela Židlická od 16. 6. 2004, jmenována Václavem Klausem
• Ivana Janů od 16. 9. 2004 (předtím od 9. 11. 1993 do 9. 2. 2002), jmenována Václavem Klausem
• Vlasta Formánková od 8. 8. 2005, jmenována Václavem Klausem
• Vladimír Kůrka od 15. 12. 2005, jmenován Václavem Klausem

Bývalí soudci

Jmenováni prezidentem Václavem Havlem:

• Iva Brožová 15. 7. 1993 až 8. 2. 1999
• Vojtěch Cepl 15. 7. 1993 až 15. 7. 2003
• Vladimír Čermák 15. 7. 1993 až 15. 7. 2003
• Miloš Holeček 15. 7. 1993 až 15. 7. 2003 (místopředsedou, krátce v roce 2003 předsedou)
• Vladimír Jurka 15. 7. 1993 až 15. 7. 2003
• Zdeněk Kessler 15. 7. 1993 až 12. 2. 2003 (po celou dobu předsedou)
• Vladimír Klokočka 15. 7. 1993 až 15. 7. 2003
• Vladimír Paul 15. 7. 1993 až 3. 4. 2002
• Antonín Procházka 15. 7. 1993 až 15. 7. 2003
• Vlastimil Ševčík 15. 7. 1993 až 15. 12. 2002
• Eva Zarembová 9. 11. 1993 až 9. 11. 2003
• Pavel Varvařovský 29. 3. 1994 až 29. 3. 2004
• Jiří Malenovský 4. 4. 2000 až 2004, první soudce podléhající schválení Senátem PČR

Významné kauzy

Mezi nejvýznamnější kauzy patřilo například rozhodování o nesouladech Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem České republiky, o senátním podnětu z dubna 2008 vydal soud nález 26. listopadu 2008, o podnětu skupiny senátorů pak další nález 3. listopadu 2009.

Průlomovým rozhodnutím bylo zrušení ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, jímž Ústavní soud v září 2009 zrušil již vyhlášené a chystané předčasné volby do Poslanecké sněmovny. Mnohé osobnosti, například Jiří Paroubek, Jiří Pospíšil nebo Zdeněk Jičínský, to s různými zdůvodněními označovaly za překročení pravomocí soudu.

Související články

• Ústavní vývoj v Česku
• Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky

Externí odkazy

• www.usoud.cz – Oficiální stránky Ústavního soudu
• www.judikatura.cz – Judikatura Ústavního soudu zdarma poskytovaná společností ASPI spo. s r. o.