Konotace
Konotace těsně souvisí s lidskou komunikací [1], je nepostradatelnou součástí komunikačního řetězce. Konotací se rozumí vágní (tj. mlhavé, rozmazané, neurčité), subjektivně a emocionálně zabarvené přiřazení významu dané jazykové konstrukci (např. slovu, větě) použitého sdělovacího jazyka příjemcem zprávy – adresátem. Konotaci tedy provádí příjemce zprávy, viz obr. 1. Sdělující člověk (zdroj informace) svoje myšlenky (výsledky své vnitropsychické činnosti) transformuje z hypotetických vnitropsychických jazyků do komunikačního jazyka. Této činnosti se říká formulace viz. obr. 1. Sdělovacím jazykem se v tomto případě míní veškeré vnější projevy sdělujícího člověka, které použije pro komunikaci s jiným člověkem či lidmi. Je to obvykle přirozený jazyk obohacený o mimiku, pohledy očí, gesta, pohyby těla atd., jimž sdělující člověk vyjadřuje i své emoce, bez nichž není člověk schopen nejen myslet, ale ani sdělovat.
Tento jazyk, co do bohatosti projevů (výrazů), pak z hlediska příjemce (adresáta), závisí na tom, jak je bohatost jazyka (výrazů) omezena sdělovací cestou (vlastnostmi sdělovacího kanálu), tedy způsobem komunikace: na tom, zda se jedná o komunikaci z očí do očí, přenos obrazu, přenos řeči na dálku, psaný text atp. Z teorie (syntaktické) informace je známo, že vhodnou manipulací se syntaktickou složkou informace (kódováním), lze čelit vlastnostem sdělovacího kanálu a nalézt podmínky (kódování) pro nejmenší poškození přenášené informace. Něco podobného lze aspoň naznačit i v případě, kdy sdělovacím jazykem je onen velice košatý jazyk obsahující gesta, mimiku atd., a sdělovací kanál je schopen přenášet např. pouze tištěný text. Tímto nástrojem je v tomto případě (umělecká) schopnost člověka, tento košatý jazyk do jisté míry reprezentovat psaným slovem.
Vlastnosti konotace plynou z vlastností vnitropsychického kognitivního modelu – významu
Pro podrobnější vysvětlení je třeba zavést další pojmy a ukázat jejich vztahy.
● Znalostí (někdy též poznatkem) se rozumí vztah rozpoznaný mezi daty.
● Kognitivní model je soubor znalostí o dané části reálného světa.
● Informace (sdělení, zpráva) má svoji složku syntaktickou (formální, forma - jazyková konstrukce) a složku sémantickou (obsahovou, významovou – význam). Syntaktická složka umožňuje informaci šířit (sdělovat) a zaznamenávat (pamatovat).
● Interpretací zde budeme rozumět přesné přiřazení významu jazykové konstrukci, tak jak je používáno ve formální logice a v exaktních vědách. Takto chápaná interpretace je možná jen v případě, že je význam exaktní, tj. bez vnitřní vágnosti (vágnost), subjektivity a přítomnosti emocí.
Je třeba rozeznávat kognitivní model vnitřní tj. vnitropsychický, uchovávaný a zpracovávaný v lidském vědomí (a asi i nevědomí), v hypotetických vnitřních jazycích: představovém, pocitovém a přirozeném a v jejich směsici, a dále pak vnější model, reprezentovaný ve vhodném vnějším sdělovacím jazyce. Vnitřní kognitivní model člověka je tedy vždy prodchnut pocity, představami, emocemi. Jsou hypotetickou jazykovou formou vnitropsychické informační složky, [2]. Vágnost přiřazení významu konotací plyne z vágnosti přirozeného lidského poznání (viz. poznání, vágnost, sémantický diferenciál). Veškeré znalosti uložené v lidském vědomí (i nevědomí) jsou inherentně vágní a jiné, než vágní znalosti není člověk svým přirozeným poznáním chopen získat (Bertrand Russell) [3]. Jistou část znalostí obsažených ve vnitropsychickém kognitivním modelu, je člověk schopen formulovat sdělovacím jazykem, a tak sdělovat ostatním lidem - adresátům, tedy sdělovat informaci. Jazyk sdělující vágní informaci musí být nutně vágní, je to vágnost sekundární, říkáme vnější (viz vágnost). Vágnost přirozeného jazyka se projevuje jednak vágní interpretací tj. konotací (ta vágně říká, co která jazyková konstrukce pro jistého člověka znamená, tedy jaký má význam) a pak jazykovými nástroji pro podpis a kvantifikaci vágnosti jako např.: neurčitými kvantifikátory: MOŽNÁ, ASI, PŘIBLIŽNĚ …. Pokud k jisté jazykové konstrukci je člověk schopen přiřadit pouze prázdnou množinu znalostí (neví zhola nic), tato konstrukce pro něj nemá žádný význam. Konotaci jazykové konstrukce každý člověk (příjemce informace) provádí na základě svého vnitřního kognitivního modelu. Subjektivita konotace je dána vlastním osobitým pohledem každého člověka na reálný svět při jeho poznání - každý člověk vnímá svět po svém, každý člověk si vytvoří svůj kognitivní model poněkud odlišný od jiných lidí a má s ním svázané své emoce. Konotace je vždy subjektivní, vágní a je vždy emotivní. Časová změna konotace každého člověka je dána vrtochy lidské psýchy, neustále ovlivňované vnějšími podněty i samovolnými vnitrosychickými procesy, které mění vnitropsychický kognitivní model člověka – význam, a tak mění i jeho vlastní konotaci. Lidská schopnost konotace je tím hlavním nástrojem, který přirozenému jazyku umožňuje jeho nepostradatelnou vágnost. S konotací souvisí a mnohé vysvětluje sémantický diferenciál [4]., psychology vybudovaný pro zjišťování (měření), jak ten který člověk konotuje danou jazykovou konstrukci, tedy, co danou jazykovou konstrukcí míní, jaký jí přiřazuje kognitivní model - význam. Metody měření sémantického diferenciálu umožňují (ne zcela efektivně, ale principiálně ano) odhalovat obsah vnitropsychického kognitivního modelu člověka.
Obr. 1, Sémantický trojúhelník.
Souvislost mezi reálným světem, jeho poznáním, poznáním vytvořeným vnitropsychickým kognitivním modelem a sdělením o poznaném, graficky znázorňuje trojúhelník uvedený v obr.1. Říká se mu sémantický či sémiotický, podle toho, na co se při výkladu klade důraz. Najdeme ho v mnoha modifikacích a pod jmény mnohých autorů, např. Fregeho, Ogden – Richardsův a další. Podstava trojúhelníka nezobrazuje žádný vztah, neboť veškeré vztahy jsou zprostředkovány lidskou psýchou umístěnou v trojúhelníku na jeho horním vrcholu. Pokud by podstava měla zobrazovat nějaký vztah, musel by zde být další lidský aktér a to není.
Co se za konotaci leckdy považuje a co konotace je
Je třeba říci, že úvahy některých badatelů, o tom, že konotace vedle základního významu, přiřazuje jazykové konstrukci další podružné významy, vypadají v principu sice správně, jsou ale iluzorní a je třeba vysvětlit, v čem tento problém spočívá. Tito badatelé staví na představě, že jistý význam je totožný pro všechny komunikující, že je ostrý nikoli vágní a časově neměnný, alespoň v řádu měsíců a spíše let. Není tomu tak. Všechny významy, které jistý člověk zvykově přiřazuje dané jazykové konstrukci, jsou konotativní, tvoří spojitou množinu nekonečně mnoha významů. Je to proto, že významy jsou vágní (mlhavé, rozmyté, rozmazané, neurčité), vždy emocionálně zabarvené a v čase neustále posunované vířícími emocemi, jsou nahodile se měnící - fluktuující. Tyto fluktuace můžeme chápat, jako sémantický šum. I kdybychom chtěli říci, že jistý význam je nějak preferovaný, tedy hlavní, bude to zase jen nějaká nekonečná spojitá podmnožina, té výše zmíněné. Bude oproti té zmíněné množině, vytyčená větší hustotou pravděpodobnosti přiřazení významu k dané jazykové konstrukci jistým člověkem, nebo jistou skupinou lidí. Jenomže, tato množina je vnějšímu pozorovateli skryta. Jeden její pevný bod - význam, který by ti výše zmínění badatelé rádi viděli, nemohou nijak uchopit a stanovit, tento bod může hypoteticky příslušet jistému člověku, v jistém časovém okamžiku. Žádný člověk není schopen se vrátit přesně k tomu významu, který před okamžikem měl na mysli, či spíš cítil. Některou z metod sémantického diferenciálu bychom mohli, v rámci jisté pokusné skupiny lidí zjistit, dominující význam přiřazený dané jazykové konstrukci, během experimentu. Kdybychom pokus se stejnou skupinou záhy zopakovali, výsledky by byly poněkud jiné, avšak, museli bychom pro významy použít dostatečně jemnou škálu (nikoli tu obvyklou, s pěti či sedmi hodnotami). Pokud bychom zmíněný experiment prováděli s jediným člověkem, po jistý počet po sobě následujících okamžiků, mohli bychom dojít k rozložení hustoty pravděpodobnosti té jeho vlastní množiny významů, které on přiřazuje dané jazykové konstrukci v různých časových okamžicích. Výběr významu, který ten či onen člověk hodlá použít, neustále pluje v té jeho množině, která je tomu člověku vlastní. Jiný člověk má tuto množinu významů trochu posunutou, ale jen tak, aby v ní byl schopen najít přibližně takový (avšak vždy trochu jiný svoji neurčitostí, subjektivitou a emocionálním zabarvením) význam, který mu jeho bližní sděluje, jinak by si lidé nerozuměli. Je třeba si uvědomit, že člověk pro svoji činnost s úspěchem požívá kognitivních modelů, které není schopen sdělit. Jsou to ty, které není schopen přetransformovat ze svých vágních a emocionálních představ a pocitů - vnitropsychických jazyků, do komunikačního jazyka. Proto, má-li třeba houslař učně, pouhé sdělování nestačí, musí mu mnohé ukázat, opravit a znova ukázat atd. Co mu není chopen sdělit, musí mu ukázat. Nyní můžeme dojít k definici pojmu konotace, bude to souhrn výše vyřčeného.
Definice: Konotace je zobrazení (přiřazení) přiřazující dané jazykové konstrukci (formě, syntaktické složce) vnitropsychický kognitivní model – význam (jako nekonečnou spojitou množinu jeho neustále fluktuujících variací)
Již několik desítek let někteří badatelé poukazují na to, že na vnitropsychické procesy je vhodné hledět očima zákonitostí fyziky mikročástic. V případě konotace můžeme použít této myšlenky a analogie, kdy kinetická energie molekul plynu, narážejících na stěny nádoby, ve které je plyn uzavřen, se vnějškově (makroskopicky, statisticky) projevuje jako tlak plynu na stěny nádoby. Pak bychom konotaci makroskopicky nestavěli na fluktuujících variacích významu, ale na tušené a očekávané (zvykové) množině významů, které jistý člověk (skupina lidí) dává dané jazykové konstrukci, podle našich zkušeností, tj., tak, jak jsme konotaci těchto lidí poznali. Z definice konotace bychom pak vypustili charakteristiku množiny významů na základě neustále fluktuujících variací (významů). Ostrý tj. v rozmazané množině významů jednobodový význam, je pro člověka nedosažitelný, vymyká se vlastnostem lidské psýchy. S tímto konstatováním je třeba chápat první větu tohoto odstavce o badatelích a podružných významech jistého hlavního významu. Poznamenejme, že případy, kdy jisté jazykové konstrukci lze přiřadit dva či více radikálně odlišných významů, pak každému z významů odpovídá nekonečná, spojitá množina konotativních významů a jedná se o polysémii nebo homonymii. Tak třeba slovo vůl, může mít význam zvířete, nebo hanlivé označení člověka, jsou to dvě oddělené množiny konotativních významů.
Konotaci lze donutit k exaktnosti
Existuje ovšem umělý svět, kde přiřazení významu dané jazykové konstrukci je jednobodová množina (jeden přesný, ostrý význam), a tak je přiřazení exaktní. Tímto světem jsou exaktní vědy. Vznikly zásluhou, a hlubokou tvůrčí prací s neobyčejným intelektuálním nasazením Galilei a Newtona, viz poznání, sémantický diferenciál, vágnost. Vytvořit exaktní význam vyžaduje, zbavit ho vnitřní vágnosti, emocí a subjektivity. Se ztrátou subjektivity, mizí emoce. Začněme jednou, vcelku logicky průhlednou hypotézou, která snad bude v budoucnu dokázána, nazveme ji: Vyladění (optimalizace) pravdivosti sdělení – nejmenší ztráta informace, a zní: Sdělení o poznaných faktech musí mít takovou vágnost, se kterou ona fakta byla získána při poznání, [5]. Vysvětlení: Vnáší-li sdělující do sdělení větší vágnost, než odpovídá jeho poznání (zdroji informace), ošizuje adresáta o informaci. Podobně, zmenšuje-li vágnost sdělení oproti vágnosti svého poznání, „vymýšlí si“ a znehodnocuje předávanou informaci. Optimalizace pravdivosti sdělení adekvátní vágností tak trochu připomíná analogii s impedančním přizpůsobením vedení v elektrických obvodech. Očekáváme, a jistě tak činil i I. Newton, že hypotéza platí i v extrému, kdy vyžadujeme exaktní sdělení s nulovou vnitřní vágností a tak s nulovým sémantickým diferenciálem konotace (exaktní konotaci se říká interpretace viz. výše) všech použitých jazykových konstrukcí. V tom případě musíme zajistit, že i poznání proběhlo exaktně, tedy nikoli s vágností, jakožto filtrem poznání. Začněme poznáním, které by bylo schopno poskytnout exaktní výsledky. Newtonova idea: Aby bylo možno význam všech jazykových konstrukcí, reprezentujících znalosti o jisté části reálného světa, vymezit přesně (s nulovým sémantickým diferenciálem interpretace), je nutno v reálném světě vybrat “měřitelné elementární“ projevy (manifestace) reality, zvané atributy (veličiny, parametry). Tato selekce a tak redukce v reálném světě tvoří Newtonův umělý filtr poznání. Atribut je vybrán tak, že mezi vzdělanci v příslušném oboru o atributu samém nesmějí vzniknout žádné pochybnosti o zaujatém hledisku či hloubce a šíři náhledu, tedy o interpretaci, a tak o významu jeho jména. V exaktních vědách je atribut proto vždy přesně vymezen buď konsensuálně (základní množina), nebo definitoricky (odvozené). V tomto duchu píše I. Newton ve svém díle 'Philosophiae Naturalis Principia Mathematica' v roce 1687. V současné době totéž platí pro atributy – veličiny – celosvětově zavedené soustavy veličin označené SI (z franc. Système international d'unités). Ve fyzice jsou atributy např. síla, intenzita elektrického pole, rychlost, atd. Objektovým jazykem exaktních věd jsou umělé formální jazyky (matematika, logika, v nové době přistupují programovací jazyky). Na rozdíl o přirozeného lidského poznání charakterizováno filtrem vágnosti, je Newtonovo poznání označováno jako umělé. Umělé poznání můžeme chápat jako pohled na realitu diskrétním („dírkovaným“) filtrem, kterým „vidíme“ pouze elementární manifestace reálného světa – atributy (veličiny a parametry) a rozpoznané vztahy mezi nimi a nic jiného. Takto je zajištěno exaktní poznání. Exaktní sdělení je zajištěno umělým formálním jazykem, pro nějž je základní podmínkou ustavení a funkce, nulová vnitřní vágnost, tedy nulový sémantický diferenciál interpretace všech jeho jazykových konstrukcí. Tím je splněn požadavek výše uvedené hypotézy. Tento Newtonův postup představuje objektivizaci poznání (s odstraněním vágnosti poznání mizí jeho subjektivita a emocionalita) i objektivizaci sdělení poznaného (s odstraněním vágnosti konotace všech použitých jazykových konstrukcí mizí subjektivita a emocionalita sdělení, každý člověk vzdělaný v oboru přesně rozumí). Neodmyslitelnou cestou k této objektivizaci poznání a sdělování byly, Newtonovi již známé, Galileovy poznatky kvantifikace (měření) veličin. Kvantifikace je základním nástrojem objektivizace. Newtonovou metodou konotace přechází v exaktní interpretaci. QED.
Ve srovnání se znalostmi získanými přirozeným poznáním a jejich používání člověkem, tak veškeré nesdělitelné znalosti je v exaktních vědách nutno oželet, je možno použít jen sdělitelné a to sdělitelné exaktně, tj. takové, které je adresát schopen přijmout s naprosto identickým významem, jaký mu sděluje kolega (zdroj informace), pracující třeba i za oceánem. Z toho ihned vidíme, jak jsou nesdělitelné, ale pro člověka životně důležité znalosti, exaktními vědami odhozeny, jako nepoužitelné. Tím se ovšem použitelnost metod exaktních věd pro poznání a popis reálného světa velice zužuje, ovšem tyto metody poskytují člověku nejdůvěryhodnější poznání. Diskrétní filtr poznání velice omezuje oblast poznání. Filtr vágnosti umožňuje vágně znát mnohé, diskrétní filtr umožňuje exaktně znát nemnohé.
Původní text.
Konotace je vedle základního pojmového významu (denotace) druhotná, asociativní významová složka nějakého výrazu. Může jít buď o takzvané nepojmové rysy významu (například expresivní, emocionální, postojové, estetické, intenzifikační, evokační nebo ideologické) nebo o obsahové rozšíření základního (prototypického) významu (extenzivní význam). Jeden výraz mívá obvykle více konotací.
Konotace odrážejí kontext jazykového projevu i vztah uživatelů jazyka k okolní realitě a mohou být jak pozitivní, tak i negativní.
Například slovo „vůl“ může znamenat zvíře, ale v jiném významu může mít i negativní konotace (hlupák nebo prosťáček). Slovo „smrt“ je pro lékaře termín udávající konec života pacienta, konkrétní událost. Ale pro pozůstalé toto slovo určuje více. Připomene to život zesnulého a vzpomínky na něj. V tom spočívají emoce a citové zaujetí, to udává konotační význam slova.
Literatura
- DeVito, J. A.: Základy mezilidské komunikace. 6. vydání. Praha: Grada, 2008. 502 s.
- Křemen, J.: Notes on Vagueness of Knowledge: Fuzzy Tools. In: Acta Polytechnica, Vol. 39, No 4, CTU Prague, 1999, pp. 81– 91.
- Křemen, J.: Nový pohled na možnosti automatizovaného (počítačového) odvozování. Slaboproudý obzor. Roč. 68 (2013), č. 1., str. 7 – 11.
- Křemen, J.: Modely a systémy, ACADEMIA, Praha 2007
- Newton I. : Philosophiae Naturalis Principia Mathematica r. 1687.
- Osgood C. E, Suci G., Tannenbaum P.: The Measurement of Meaning. Urbana, Illinois, University of Illinois Press, 1957
- Russell B.: Vagueness. In: The Australasian Journal of Psychology and Philosophy 1, June 1923, pp. 84--92.