Marie Manrique de Lara y Mendoza mladší
| Anna Marie Manrique de Mendoza | |
|---|---|
 Marie Manrique de Lara mladší (nebo též Anna Marie Manrique de Mendoza) | |
| Narození | kolem 1570 Vídeň  Habsburská monarchie |
| Úmrtí | nejpozději 1636 |
| Místo pohřbení | neznámé |
| Národnost | španělská |
| Známá jako | matka posledního mužského člena rodu Pernštejnů |
| Nábož. vyznání | katolické |
| Choť |
|
| Děti | 1. Anna z Pernštejna 2. Jan Vratislav Eusebius z Pernštejna 3. Marie Frebonie Eufobie z Pernštejna 4. Eva z Pernštejna 5. Marie Anna Franziska von Mansfeld-Volderort Losenstein |
| Rodiče | Juan Manrique de Lara Dorothea Colonna de Fels |
| Příbuzní | Marie Manrique de Lara y Mendoza Polyxena z Lobkovic František Antonín von Losenstein |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Marie Manrique de Lara y Mendoza mladší, též Anna Marie Manrique de Mendoza či Anna Marie Pernštejnská de Mendoza (kolem 1570? Vídeň – nejpozději v roce 1636?) byla španělská šlechtična z rodu Manrique de Lara.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodila se ve Vídni jako jediná dcera dvořana u císařského dvora, Juana Manrique de Lara a jeho manželky Dorothey Colonnové z Felsu.
Manželství a společenský život[editovat | editovat zdroj]
Dne 3. února 1587 se ve Vídni provdala za přímého bratrance, Jana V. z Pernštejna. Pro povolení jejich svatby byl vydán z důvodů blízké pokrevní příbuznosti papežský dispens. Janovi byla věrnou manželkou a porodila mu 4 děti: Annu (1590–1646), Jana Vratislava Eusebia (1594 – 26. 6. 1631), Marii Frebonii Eufobii (1596 – 6. 2. 1646) a Evu z Pernštejna (* 1597).
Po smrti svého manžela žila v Pernštejnském paláci v Praze na Hradčanech, dnešním Lobkovickém paláci, a spolu se svou tchyní (zároveň vlastní tetou) Marií Manrique de Lara y Mendoza, vdovou po Vratislavovi II. z Pernštejna a jejími dcerami vytvářela tzv. Pernštejnský salón. V něm bylo po španělském vyslanectví druhé nejvýznamnější centrum španělské a tedy i katolické politiky na císařském dvoře v Praze. Scházela se zde nejen česká katolická šlechta, ale i španělský vyslanec (nejprve Guillen de San Clemente a později Baltasar de Zúñiga) se svou suitou, představitelé císařského dvora a významní zahraniční návštěvníci. Kromě politiky byl Pernštejnský salón také centrem kultury a milostných dobrodružství. O ta se přičiňovala právě Anna Marie Manrique, která se stala milenkou např. Karla I. z Lichtenštejna, kardinála Alessadra d'Este a francouzského kavalíra Pierra Bergerona. K ukončení některých afér musel zasáhnout svou mocí sám císař Rudolf II.[1]
V roce 1606 se podruhé provdala za Bruna III. z Mansfeldu, se kterým dále žila ve Vídni, a kterému porodila dceru Marii Annu Františku.
Závěr života a odkaz[editovat | editovat zdroj]
Mnohé informace o Anně Marii neznáme - přesná životní data či místo pohřbení. Zemřela však nejpozději na jaře 1636, jelikož v té době je doložen druhý sňatek Bruna III. z Mansfeldu. Za místo pohřbení je považován kostel Svaté Trojice na Dobříši. Tento kostel však byl v roce 1639 zdevastován švédským vojskem. Obnoven byl až v roce 1688 Františkem Maxmiliánem z Mansfeldu. Nově byl kostel vysvěcen na kostel Povýšení svatého Kříže. První Mansfeldská hrobka v tomto kostele je však doložena až po přestavbě kostela v roce 1688. Je tak možné, že Anna Marie byla pohřbena v některém z vídeňských kostelů, neboť ve Vídni se svým druhým manželem prokazatelně dlouhodobě pobývala.[2]
Hrabě František Antonín z Losensteinu, olomoucký biskup-koadjuktor, byl její vnuk.
Odkaz v kultuře[editovat | editovat zdroj]
- konverzační komorní drama Španělé v Praze, kde ji ztvárnila Hana Maciuchová
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Binková S. Oponentský posudek bakalářské práce: Markéta Nedvědová, Působení španělských vyslanců v Praze v předbělohorské době ve světle diplomatické korespondence, FF UK v Praze, Ústav českých dějin, Praha 2012, 60 str. + příl. [1]
- ↑ Korený R, Omelka M, Řebounová O. Příspěvek ke studiu devocionálií na Příbramsku [2]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- VOREL, Petr. Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 1999. ISBN 80-86182-24-X.