Přeskočit na obsah

Oxid hafničitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oxid hafničitý
Obecné
Systematický názevOxid hafničitý
Anglický názevHafnium(IV) oxide
Německý názevHafnium(IV)-oxid
Sumární vzorecHfO2
Vzhledbílá práškovitá látka
Identifikace
Registrační číslo CAS12055-23-1
Vlastnosti
Molární hmotnost210,49 g/mol
Teplota tání2 758 °C
Teplota varu5 400 °C
Hustota9,68 g/cm³ (20 °C)
9,58 g/cm3 (30 °C)
Rozpustnost ve voděnerozpustný
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
rozpustný v roztoku fluorovodíku, v koncentrovaném roztoku kyseliny sírové a v koncentrovaných roztocích zásad
nerozpustný v roztoku kyseliny. dusičné (ne)
Měrná magnetická susceptibilita−1,374×10−6 cm3g−1
Struktura
Krystalová strukturajednoklonná (α)
krychlová (β)
Hrana krystalové mřížkyα-modifikace
a= 511,56 pm
b= 517,22 pm
c= 529,48 pm
β= 99°11´
β-modifikace
a= 511,5 pm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°−1 145 kJ/mol
Standardní molární entropie S°59,35 JK−1mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°−1 089 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp0,286 JK−1g−1
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oxid hafničitý (chemický vzorec HfO2) je oxid hafnia, které v něm má oxidační číslo IV. Je to bílý prášek nerozpustný ve vodě a kyselině dusičné HNO3, rozpustný je naopak v kyselině fluorovodíkové HF, koncentrované kyselině sírové H2SO4 a v koncentrovaných roztocích zásad. Jde o jednu z nejběžnějších a nejstabilnějších forem hafnia, která je meziproduktem některých procesů na získání tohoto kovu.

Vzhledem ke své vysoké teplotě tání se používá na výrobu tavicích kelímků a termočlánků. V roce 2007 se dále objevily první unipolární tranzistory, jejichž řídicí elektroda je izolována pomocí oxidů hafnia místo typických oxidů křemíku. Výhodou je 4–6× vyšší relativní permitivita HfO2 oproti SiO2.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hafnium dioxide na anglické Wikipedii.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.