Julia Morgan: Porovnání verzí

Julia Morgan
Narození	20. ledna 1872; San Francisco, Kalifornie; USA
Úmrtí	2. února 1957 (ve věku 85 let); San Francisco, Kalifornie; USA
Místo pohřbení	Mountain View Cemetery
Alma mater	Kalifornská univerzita v Berkeley; Národní vysoká škola krásných umění; Oakland High School
Povolání	architektka, filmová producentka a umělkyně
Významná díla	Hearstův hrad
Ocenění	California Hall of Fame (2008); Zlatá medaile AIA
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Interaktivně procházet historii

Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

VizuálníWikitext

V textu

Verze z 3. 7. 2024, 15:32

Julia Morgan (20. ledna 1872 San Francisco – 2. února 1957 San Francisco) byla americká architektka a inženýrka. Během své dlouhé a plodné kariéry navrhla více než 700 staveb. Nejvíce ji proslavila její stavba Hearstova hradu v Kalifornii.^[1]

Julia Morgan byla první ženou přijatou ke studiu architektury na Národní vysoké škole krásných umění v Paříži^[2] a také první architektkou s licencí v Kalifornii. Navrhla mnoho impozantních staveb pro instituce sloužící ženám a dívkám, včetně několika budov pro Křesťanské sdružení mladých žen (YWCA) a ženskou univerzitu Mills College. V mnoha svých stavbách byla průkopnicí estetického využití železobetonu, materiálu, který prokázal vynikající seizmický výkon při zemětřeseních v letech 1906 a 1989.^[3] Oblíbila si Hnutí uměleckých řemesel a využila různé výrobce kalifornské keramiky pro ozdobení budov. Snažila se sladit klasiku a řemeslo, erudici a inovace, formalismus a vrtochy.^[4] Julia Morgan byla první ženou, která získala nejvyšší ocenění Amerického institutu architektů (AIA), zlatou medaili, kterou posmrtně obdržela v roce 2014.^[5]

Životopis

Narodila se 20. ledna roku 1872 jako druhé z pěti dětí Charlese Billa Morgana a Elizy Woodland Parmelee Morgan. Eliza vyrostla jako hýčkaná dcera milionáře a obchodníka s bavlnou, Albeta O. Parmeleeho, který manžele po přestěhování do San Francisca finančně podporoval. Dva roky po narození jejich dcery se Morganovi přestěhoval do nového domu, který si postavili na předměstí Oaklandu. I přesto, že Morganovi přebývalina západním pobřeží, Eliza stále udržovala blízké vazby se svou rodinou. Vždy po narození každého z dětí Morganových, rodina Parmeleeových poslala peníze na cestu po transkontinentální železnici, aby bylo novorozeně pokřtěno v tradičním koslete rodiny Parmeleeových v New Yorku.

Charles Morgan byl těžební inženýr z Nové Anglie, který se přiženil do bohaté rodiny, a protože žádný z jeho podnikatelských záměrů nebyl úspěšný, spoléhala se rodina především na jmění rodiny Parmeleeových. V roce 1865 se Charles ustil do svého prvního podniku, když zakoupil pozemek v Santa Paula, kde hledal ropu. Později spoluzaložil společnost Shasta Iron Company, která byla rozpuštěna v roce 1875 dosažení malých zisků. V polovině roku 1878 vzala Eliza děti na rok do New Yorku, kde bydleli nablízku její rodině, zatímco Charles pracoval v San Franciscu. V New Yorku Julia potkala svou starší sestřenici Lucy Thorton, která se provdala za úspěšného architekta Peirra LeBruna. Po návratu do Oaklandu Julia zůstala s LeBrunem v kontaktu. Nabádal ji, aby usilovala o vyšší vzdělání. V New Yorku Julia onemocněla spálou, která ji upoutala na lůžko na několik týdnů. Následkem nemoci byla po zbytek jejího života náchylnost k ušním infekcím. Po smrti Alberta Parmeleeho v červenci 1880 se Juliina babička spolu s rodinným jměním, nastěhovala se do domu v Oaklandu. Babička i matka byly Julii silnými ženskými vzory, které měly díky rodinnému jmění silnou rozhodovací moc v domácnosti.

Vzdělání

V roce 1890 Julia vystudovala střední školu Oakland High School. Velmi se věnovala svému vzdělání a profesní kariéře v oboru architektury. Nastoupila na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, kde studovala techniku, protože zde nebyl studijní obor architektury. Na univerzitě byla členkou sesterstva Kappa Alpha Theta, a byla často jedinou ženou na hodinách matematiky, vědy a techniky. V Berkley studovala během období v letech 1889–1891, kdy bylo zapojení žen do studia na vzestupu, a ženy zakládaly kluby a získávaly přístup do nových prostor a mimoškolních oborů. Promovala s vyznamenáním v roce 1894 jako první žena s titulem ze stavebnictví z Berkley. Po promoci se stala členkou Sdružení absolventů kolegiátu nyní Americké asociace univerzitních žen.

Jedním z lektorů techniky v jejím posledního ročníku byl Bernard Maybeck, excentricky oblečený architekt, který navrhl budovy, které Julia obdivovala pro jejich respektování svého okolí. Mayback vzdělával Julii v architektuře spolu s jejími spolužáky Arthurem Brownem Jr., Edwardem H. Benettem a Lewisem P. Hobartem, v jeho domově v Berkeley. Nabádal Julii, aby pokračovala ve studiu na prestižní École des beaux-arts, kde se sám vyhranil v oboru architektury. Po promoci v roce 1894, Julia získala rok pracovních zkušeností s Maybackem a poté odjela do Paříže, kde se v roce 1896 připravovala na příjímací zkoušky na École des beaux-arts. Škola nikdy předtím nedovolila ženě studovat architekturu, ale v roce 1894 umožnila uchazečkám, aby se účastnily příjímacího řízení, převážně kvůli tlaku ze strany Spolku francouzských umělkyň, které Julia popsala jako „bohémky”. Během doby jejího studia v Paříži, byla Julia ve styku se členkami Union des femmes peintres et sculpteurs, spolku zaměřeném na pokrok žen v umění. Julia se setkala s těmito ženami, které jí představily svým femisnistickým pohledům. Diskutovaly jak zvýšit vliv žen v jejich profesních kariérách.

V principu École des beaux-arts příjímala prvních 30 kandidátů. Julia byla přijata na třetí pokus. Poprvé se umístila příliš nízko a podruhé v roce 1989, i přesto, že se umístila mezi 30 příjímanými, jí zkoušející „libovolně” snížili známky. Po více než roce dalšího studia u Françoise-Benjamina Chaussemiche, vítěze Římské ceny, se jí konečně podařilo projít přijímacím řízením ke studiu architektury. Umístila se jako 13. ze 376 žadatelů a byla řádně přijata, ovšem mohla studovat pouze do 30 let, protože škola zakazovala studium starším studentům. Na začátku roku 1902, když se již blížily její 30. narozeniny, Julia předložila vynikající návrh na honosné divadlo. Vynesl jí čestné uznání z architektury, čímž se stala první ženou, které takové uznání ve škole obdržela. Získala jej po třech letech studia, přestože obvykle bylo udělováno po pěti letech (tak dlouho to trvalo např. Maybeckovi). V Paříži se zdržela ještě po dobu, kdy spolupracovala s Chaussemichem na projektu pro Harriet Fearing, bývalou Newyorčanku, která si objednala návrh na „velký salón” pro svou rezidenci ve Fontainebleau.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Julia Morgan na anglické Wikipedii.

↑ FILLER, Martin. Xanadu's Architect. www.nybooks.com. Dostupné online [cit. 3 September 2022].
↑ Agorha.inha, Biographie rédigée par Marie-Laure Crosnier Leconte Archivováno 13. 10. 2016 na Wayback Machine.(fr)
↑ LITTMAN, Julie. Bay Area Architect Julia Morgan's Legacy Wasn't Just Hearst Castle [online]. March 7, 2018 [cit. 2019-04-18]. Dostupné online.
↑ STARR, Kevin. The dream endures: California enters the 1940s. New York: Oxford University Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0195100792. OCLC 34546312 S. 55.
↑ Wendy Moonan: "AIA Awards 2014 Gold Medal to Julia Morgan", in the Architectural Record, 16 December 2013

Související články

Ženy v architektuře

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Julia Morgan na Wikimedia Commons

[FillerSept2022-1] FILLER, Martin. Xanadu's Architect. www.nybooks.com. Dostupné online [cit. 3 September 2022].

[:0-2] Agorha.inha, Biographie rédigée par Marie-Laure Crosnier Leconte Archivováno 13. 10. 2016 na Wayback Machine.(fr)

[busnow_2018-3] LITTMAN, Julie. Bay Area Architect Julia Morgan's Legacy Wasn't Just Hearst Castle [online]. March 7, 2018 [cit. 2019-04-18]. Dostupné online.

[4] STARR, Kevin. The dream endures: California enters the 1940s. New York: Oxford University Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0195100792. OCLC 34546312 S. 55.

[5] Wendy Moonan: "AIA Awards 2014 Gold Medal to Julia Morgan", in the Architectural Record, 16 December 2013

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

@@ Řádek 7: / Řádek 7: @@
 Julia Morgan byla první ženou přijatou ke studiu architektury na [[École nationale supérieure des beaux-arts|Národní vysoké škole krásných umění v Paříži]]<ref name=":0">[http://agorha.inha.fr/inhaprod/jsp/reference.jsp?reference=INHA__PERSONNES__82625 Agorha.inha, ''Biographie rédigée par Marie-Laure Crosnier Leconte''] {{Webarchive|url=https://web.archive.org/web/20161013024146/http://agorha.inha.fr/inhaprod/jsp/reference.jsp?reference=INHA__PERSONNES__82625|date=2016-10-13}}(fr) </ref> a také první architektkou s licencí v [[Kalifornie|Kalifornii]]. Navrhla mnoho impozantních staveb pro instituce sloužící ženám a dívkám, včetně několika budov pro [[Křesťanské sdružení mladých žen]] (YWCA) a ženskou univerzitu [[Mills College]]. V mnoha svých stavbách byla průkopnicí estetického využití železobetonu, materiálu, který prokázal vynikající seizmický výkon při zemětřeseních v letech [[Zemětřesení v San Franciscu 1906|1906]] a 1989.<ref name="busnow 2018">{{cite web|last1=Littman|first1=Julie|title=Bay Area Architect Julia Morgan's Legacy Wasn't Just Hearst Castle|url=https://www.bisnow.com/san-francisco/news/commercial-real-estate/bay-area-architect-julia-morgans-legacy-wasnt-just-hearst-castle-85824|website=busnow.com|access-date=18 April 2019|date=March 7, 2018}}</ref> Oblíbila si [[Hnutí uměleckých řemesel]] a využila různé výrobce kalifornské keramiky pro ozdobení budov. Snažila se sladit klasiku a řemeslo, erudici a inovace, formalismus a vrtochy.<ref>{{Cite book|title=The dream endures: California enters the 1940s|last=Starr|first=Kevin|publisher=Oxford University Press|year=1997|isbn=978-0195100792|location=New York|pages=[https://archive.org/details/dreamendurescali00star/page/55 55]|oclc=34546312|url=https://archive.org/details/dreamendurescali00star/page/55}}</ref> Julia Morgan byla první ženou, která získala nejvyšší ocenění [[American Institute of Architects|Amerického institutu architektů]] (AIA), zlatou medaili, kterou posmrtně obdržela v roce 2014.<ref>Wendy Moonan: [http://archrecord.construction.com/news/2013/12/131216-AIA-Awards-2014-Gold-Medal-to-Julia-Morgan.asp "AIA Awards 2014 Gold Medal to Julia Morgan"], in the ''Architectural Record'', 16 December 2013</ref>
+== Životopis ==
+Narodila se 20. ledna roku 1872 jako druhé z pěti dětí Charlese Billa Morgana a Elizy Woodland Parmelee Morgan. Eliza vyrostla jako hýčkaná dcera milionáře a obchodníka s bavlnou, Albeta O. Parmeleeho, který manžele po přestěhování do [[San Francisco|San Francisca]] finančně podporoval. Dva roky po narození jejich dcery se Morganovi přestěhoval do nového domu, který si postavili na předměstí [[Oakland|Oaklandu]]. I přesto, že Morganovi přebývalina [[Západní pobřeží Spojených států amerických|západním pobřeží]], Eliza stále udržovala blízké vazby se svou rodinou. Vždy po narození každého z dětí Morganových, rodina Parmeleeových poslala peníze na cestu po transkontinentální železnici, aby bylo novorozeně pokřtěno v tradičním koslete rodiny Parmeleeových v New Yorku.
+Charles Morgan byl těžební inženýr z Nové Anglie, který se přiženil do bohaté rodiny, a protože žádný z jeho podnikatelských záměrů nebyl úspěšný, spoléhala se rodina především na jmění rodiny Parmeleeových. V roce 1865 se Charles ustil do svého prvního podniku, když zakoupil pozemek v Santa Paula, kde hledal ropu. Později spoluzaložil společnost Shasta Iron Company, která byla rozpuštěna v roce 1875 dosažení malých zisků. V polovině roku 1878 vzala Eliza děti na rok do New Yorku, kde bydleli nablízku její rodině, zatímco Charles pracoval v San Franciscu. V New Yorku Julia potkala svou starší sestřenici Lucy Thorton, která se provdala za úspěšného architekta Peirra LeBruna. Po návratu do Oaklandu Julia zůstala s LeBrunem v kontaktu. Nabádal ji, aby usilovala o vyšší vzdělání. V New Yorku Julia onemocněla spálou, která ji upoutala na lůžko na několik týdnů. Následkem nemoci byla po zbytek jejího života náchylnost k ušním infekcím. Po smrti Alberta Parmeleeho v červenci 1880 se Juliina babička spolu s rodinným jměním, nastěhovala se do domu v Oaklandu. Babička i matka byly Julii silnými ženskými vzory, které měly díky rodinnému jmění silnou rozhodovací moc v domácnosti.
+=== Vzdělání ===
+V roce 1890 Julia vystudovala střední školu Oakland High School. Velmi se věnovala svému vzdělání a profesní kariéře v oboru architektury. Nastoupila na [[Kalifornská univerzita v Berkeley|Kalifornskou univerzitu v Berkeley]], kde studovala techniku, protože zde nebyl studijní obor architektury. Na univerzitě byla členkou sesterstva Kappa Alpha Theta, a byla často jedinou ženou na hodinách matematiky, vědy a techniky. V Berkley studovala během období v letech 1889–1891, kdy bylo zapojení žen do studia na vzestupu, a ženy zakládaly kluby a získávaly přístup do nových prostor a mimoškolních oborů. Promovala s vyznamenáním v roce 1894 jako první žena s titulem ze [[stavebnictví]] z Berkley. Po promoci se stala členkou Sdružení absolventů kolegiátu nyní Americké asociace univerzitních žen.
+Jedním z lektorů techniky v jejím posledního ročníku byl [[Bernard Maybeck]], excentricky oblečený architekt, který navrhl budovy, které Julia obdivovala pro jejich respektování svého okolí. Mayback vzdělával Julii  v architektuře spolu s jejími spolužáky [[Arthur Brown Jr.|Arthurem Brownem Jr.]], [[Edward H. Bennett|Edwardem H. Benettem]] a [[Lewis P. Hobart|Lewisem P. Hobartem]], v jeho domově v Berkeley. Nabádal Julii, aby pokračovala ve studiu na prestižní [[École des beaux-arts]], kde se sám vyhranil v oboru architektury. Po promoci v roce 1894, Julia získala rok pracovních zkušeností s Maybackem a poté odjela do Paříže, kde se v roce 1896 připravovala na příjímací zkoušky na École des beaux-arts. Škola nikdy předtím nedovolila ženě studovat architekturu, ale v roce 1894 umožnila uchazečkám, aby se účastnily příjímacího řízení, převážně kvůli tlaku ze strany Spolku francouzských umělkyň, které Julia popsala jako „bohémky”. Během doby jejího studia v Paříži, byla Julia ve styku se členkami Union des femmes peintres et sculpteurs, spolku zaměřeném na pokrok žen v umění. Julia se setkala s těmito ženami, které jí představily svým femisnistickým pohledům. Diskutovaly jak zvýšit vliv žen v jejich profesních kariérách.
+V principu École des beaux-arts příjímala prvních 30 kandidátů. Julia byla přijata na třetí pokus. Poprvé se umístila příliš nízko a podruhé v roce 1989, i přesto, že se umístila mezi 30 příjímanými, jí zkoušející „libovolně” snížili známky. Po více než roce dalšího studia u [[François-Benjamin Chaussemiche|Françoise-Benjamina Chaussemiche]], vítěze [[Římská cena|Římské ceny]], se jí konečně podařilo projít přijímacím řízením ke studiu architektury. Umístila se jako 13. ze 376 žadatelů a byla řádně přijata, ovšem mohla studovat pouze do 30 let, protože škola zakazovala studium starším studentům. Na začátku roku 1902, když se již blížily její 30. narozeniny, Julia předložila vynikající návrh na honosné divadlo. Vynesl jí čestné uznání z architektury, čímž se stala první ženou, které takové uznání ve škole obdržela. Získala jej po třech letech studia, přestože obvykle bylo udělováno po pěti letech (tak dlouho to trvalo např. Maybeckovi). V Paříži se zdržela ještě po dobu, kdy spolupracovala s Chaussemichem na projektu pro Harriet Fearing, bývalou Newyorčanku, která si objednala návrh na „velký salón” pro svou rezidenci ve [[Fontainebleau]].
 == Odkazy ==
 === Reference ===