'''Smrk''' (''Picea'') je bohatě zastoupený [[rod (biologie)|rod]] stromů, výjimečně keřů z [[Čeleď|čeledi]] [[borovicovité]]. Patří do něho dle různých pojetí 33 až 40 druhů rostoucích v chladných a mírných oblastech severní polokoule.
'''Smrk''' (''Picea'') je bohatě zastoupený [[rod (biologie)|rod]] stromů, výjimečně keřů z [[Čeleď|čeledi]] [[borovicovité]]. Patří do něho dle různých pojetí 33 až 40 druhů rostoucích v chladných a mírných oblastech severní polokoule.
}}</ref>), s korunou většinou kuželovitého nebo válcovitě kuželovitého tvaru. Větvení je výrazně [[Větvení|monopodiální]], větve vyrůstají v [[přeslen]]ech. Architektura větví a koruny je morfologicky značně proměnlivá, a to i v rámci jednotlivých druhů, s větvemi nižších řádů deskovitě uspořádanými nebo převisajícími. [[Borka|Kůra]] (borka) je tenká, drsná, šupinovitého vzhledu, dřevo obsahuje [[pryskyřičné kanálky]].
[[Jehlice]] jsou dvojího typu: jednak čtyřhranného průřezu s jedním [[Cévní svazek|cévním svazkem]] (většina druhů), jednak ploché, na rubu se dvěma bílými [[průduch]]ovými proužky jako u [[jedle]] (smrk omorika, sitka). Na rozdíl od jedle vyrůstají na vystouplých listových polštářcích, po jejich opadání jsou tedy větvičky drsné, což je jedním z hlavních rozlišovacích znaků tohoto druhu od ostatních [[Jehličnany|jehličnanů]].
Všechny druhy jsou [[Jednodomost|jednodomé]], [[Anemogamie|anemogamní]]; samčí [[šištice]] vyrůstají v paždí jehlic na loňských větvičkách, samičí šištice na konci loňských větviček, většinou ve špičce koruny. Samičí [[šištice]] jsou na větévkách během kvetení vzpřímené, po opylení se stáčejí směrem dolů. Dozrálé [[Šiška|šišky]] jsou složeny ze značného počtu zdřevnatělých šupin, uspořádaných ve šroubovici; dozrávají už během prvního roku a opadávají vcelku. Jsou opět dvojího typu: tuhé, s tmavěji hnědými, neohebnými semennými šupinami (typ "Morinda", např. smrk ztepilý), a měkké, s ohebnými, světle hnědými, papírovitými šupinami (typ "Casicta", např. smrk pichlavý). [[Semena]] jsou opatřena snadno oddělitelnými blanitými křidélky.<ref name=":0">Musil, Ivan: ''Lesnická dendrologie 1: Jehličnaté dřeviny.'' Praha: ČZU 2003</ref>
Smrk (Picea) je bohatě zastoupený rod stromů, výjimečně keřů z čelediborovicovité. Patří do něho dle různých pojetí 33 až 40 druhů rostoucích v chladných a mírných oblastech severní polokoule.
Pico
Výskyt
Původní areál rozšíření příslušníků tohoto rodu je chladnější pásmo severní polokoule. Těžištěm výskytu jsou boreální lesy severní Evropy, Sibiře a Severní Ameriky, ve vyšších polohách roste i v mírném pásu, v horách zasahuje až k severní hranici subtropů. Nejjižněji zasahuje P. morrisonicola na Tchaj-wanu a P. chihuahuana v Mexiku. V Evropě jsou původní tři druhy (smrk ztepilý, na Balkáně smrk omorika, ze Sibiře do severovýchodní Evropy zasahuje areál smrku sibiřského); 7–9 druhů pochází ze Severní Ameriky (vesměs hojně sadovnicky pěstované druhy jako smrk pichlavý, sivý, černý či sitka). Největší druhové pestrosti dosahuje rod ve východní Asii.[1]
Dnes se smrky lesnicky pěstují na celé mírné a chladnější části severní polokoule, jako okrasné stromy se vyskytují i na jižní polokouli (zejména v Austrálii a na Novém Zélandu).
Dekorativní habitus smrku omorika
Význam
Měkké smrkové dřevo je nejpoužívanějším jehličnatým dřevem v průmyslu, má široké použití jako stavební materiál, pro výrobu nábytku a v minulosti bylo používáno v konstrukcích letadel.[zdroj?] Dřevní hmota je též surovinou pro výrobu celulózy, zejména pro potřeby papírenského průmyslu. Smrk proto bývá masivně pěstován, často v monokulturních porostech devastujících původní lesní společenstva.
Řada druhů má značný sadovnický význam jako okrasné stromy v parcích a zahradách, vhodné pro solitérní i kulisovou výsadbu. Mladé smrky jsou též oblíbené jako vánoční stromečky, v Evropě především smrk ztepilý, v Americe smrk černý, sivý nebo pichlavý.
Jehlice a pryskyřice obsahují vonné silice, kterých se používá k léčbě revmatu, bolestí kloubů a zad, poruch prokrvení či zánětu dásní a k aromaterapii při stresu a vyčerpání. Také jsou vhodné pro léčbu astmatu, kašle a bronchitidy. Z čerstvých výhonků se v některých zemích vařilo a vaří smrkové pivo.[2]
Některé druhy smrku (ztepilý, sivý, ajanský) se využívají pro pěstování bonsají.[3]
Taxonomie a evoluce
Smrk jako rod existuje patrně od konce druhohor, což zhruba odpovídá ostatním rodům v čeledi borovicovitých; současné druhy se diferencovaly v průběhu třetihor, kdy se též staly dominantami lesů severní polokoule. Předpokládaným vývojovým centrem rodu je buď východní Asie, odkud by se šířil jednak západní cestou do Evropy a na Sibiř, jednak východní cestou přes Beringovu šíji do Ameriky; tomu by napovídal výskyt vývojově starých druhů jako Picea koyamai na východě Asie.[1] Fosilní nálezy a některé fylogenetické studie naopak podporují myšlenky o severoamerickém původu rodu.[4]
Dle fylogenetických studií je nejbližším příbuzným rod Cathaya; společně se smrkem tvoří sesterskou větev s rodem Pinus (borovice).[5] Jde o dobře vymezený monofyletický rod, jehož bazální větve představují P. breweriana a P. sitchensis. Zbytek se dále dělí do tří vývojových větví, z nichž první zahrnuje dva severoamerické smrky sivý a Engelmannův, druhá větší množství převážně asijských smrků a třetí pak smrky severozápadní Asie, Evropy a některé americké druhy (P. pungens, P. mariana).[4]
Taxonomický přehled
P. A. Schmidt (1991) dělí rod dle typu šišek a jehlic do dvou podrodů. Do podrodu Picea řadí smrky s tuhými šiškami typu Morinda (viz výše), do podrodu Casicta smrky se šiškami měkkými. Tyto podrod se dále vnitřně dělí.[1]
Podrod Picea
Smrk Brewerův s typicky převislými větvičkamiSekce Omorikae (ploché jehlice s bílými průduchovými proužky)
V Česku a ve střední Evropě je původní jediný druh: smrk ztepilý (Picea abies).
Další druhy se pěstují jako okrasné stromy, řidčeji i v lesních kulturách: