Wikipedista:Kyberz/Pískoviště: Porovnání verzí

Kozácký stan
Země	Německá říše;
Druh vojska	jízda
Typ	vševojskový kozácký nepravidelný útvar s nevojenskou částí
Funkce	protipartyzánský boj, bojová jednotka
Posádka	Lienz
Velitelé	Sergej Vasilijevič Pavlov do 17. července 1944; Timofej Ivanovič Domanov do konce května 1945
Nadřazené jednotky	wehrmacht; KONR
Účast
Války	Druhá světová válka
Mise	boj za svobodu kozáctva
Bitvy	protipartyzánské boje v Bělorusku, Jugoslávii a Itálii

Interaktivně procházet historii

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

VizuálníWikitext

V textu

Verze z 8. 7. 2024, 10:12

Kozácký stan (rusky Каза́чий стан) byla vojenská organizace v druhé světové válce, která sdružovala různé kozácké útvary ve wehrmachtu. Kozácký stan v sobě zahrnoval kromě vojenských i civilní části a osoby - rodiny kozáků, uprchlíky a další. Vznikl po napadení SSSR a jeho činnost byla ukončena v květnu 1945 v anglickém zajetí.

Počátky

Již v prvním roce války po napadení SSSR v roce 1941 se německá vojska přiblížila k hranici kozáckého Donského vojska. Již v tomto období vznikaly první kozácké útvary, jejichž cílem byla obnova tradic svobodného kozáctva^[1].

Kozáci mobilizovaní do Rudé armády přebíhali k Němcům a hlásili se do boje proti sovětské armádě^[1]. Typickým takový osudem je Ivan Nikitič Kononov.

Německý polní řád však nedovoloval v týlu vlastních vojsk existenci nezávislé ozbrojené moci, a proto byly tyto útvary zpočátku zakázány a rozpuštěny^[1]. To bylo také doplněno názorem nejvyššího vedení nacistického Německa, že nidko jiný, než Němci nesmí nosit zbraně.

Ke změně tohoto postoje došlo na konci roku 1941 OKW povolilo formování kozáckých jednotek^[1].

Další obrat nastal 15. dubna 1942, kdy bylo Vůdcovým rozkazem povoleno nasadit kozáky do protipartyzánských akcí^[1].

Kozáci pod vlajkou s hákovým křížem ve službách Wehrmachtu

28. června 1942 začal útok německých vojsk na Kavkaz, kdy pohyb fronty procházel přes kozácká území - donské, těrecké a kubáňské. Po ústupu Rudé armády a před příchodem německé armády likvidovali pozůstatky sovětské moci a její orgány^[1].

Po porážce u Stalingradu německá armáda byla donucena se stáhnout z Kavkazu. V průběhu bitvy byl vydán 3. ledna 1943 rozkaz k evakuaci z frontové oblasti, který se týkal všech kozáků. K jejich ústupu se připojily také civilní části^[1].

Část uprchlíků byla dostižena Rudou armádou mezi Kropotkinem a Rostovem na Donu, ale o jejich osudu nejsou známé další údaje^[1].

Uprchlíci nalezli útočiště na Tamaňském poloostrově, kde se v období mezi lednem a březnem 1943 shromáždilo 120 000 uprchlíků, z nichž 80 000 byli kozáci a jejich rodiny. Odtud byli následně evakuováno na Krym. Uprchlíci a jejich kolony byly napadány sovětským letectvem^[1].

Po evakuaci byla na řece Mius zformována obranná linie proti postupující Rudé armádě, kterou pomáhaly hájit také útvary kozáků^[1].

Tato obranná linie se v druhé polovině roku 1943 zhroutila a 6. září 1943 německá armáda ustoupila z posledních obsazených kozáckých územích^[1].

Nové kozácké vojsko

22. ledna 1943 pod velením Helmutha von Pannwitze vzniká první kozácká divize sestavená z různých útvarů z jiných německých armádních jednotek. Z těchto jednotek byla 25. dubna 1943 zformována 1. kozácká divize se střediskem ve městě Cherson^[1]. Na jižní Ukrajině zůstali civilní uprchlíci a starší ozbrojení kozáci. Vznikl tak vojenský tábor na pochodu, který se pohyboval na území, kde operovali nepřátelští sovětští partyzáni. Tato situace si vynutila vojenský způsob řízení v kombinaci s civilní správou. Tomuto útvaru na pochodu se začalo říkat Kozácký stan a v jeho čele stanul polní ataman Sergej Vasilijevič Pavlov^[1].

Kozácká jezdecká divize v Mlawě

Poblíž města Mlawa byla formována kozácká jízdní divize pod velením Helmutha von Pannwitze. Tento útvar měl být po ukončení výcviku v září 1943 nasazen na východní frontu, ale nakonec bylo rozhodnuto o použití divize v protipartyzánské službě v okupované Jugoslávii.

Boj o kubáňské předmostí

V únoru až říjnu 1943 probíhaly boje na Kubáni o předmostí na Tamaňském poloostrově, které mělo německé armádě sloužit k dalšímu nástupu na Kavkaz. Na předmostí útočilo celkem pět sovětských armád 47., 56., 37., 9. a 58.^[1]

Kozácké oddíly v rámci německé 17. armády v počtu cca 9 000 mužů pomáhaly hájit kubáňské předmostí^[1].

Tvrdé obranné boje se odehrávali v prostředí bažin, mokřin a jezírek. Přes velkou snahu sovětské armády nepostoupily podle očekávání a na předmostí ztroskotalo několik sovětských ofenzív. O situaci na frontě se však rozhodovalo jinde, zejména u Charkova a Kurska. Součástí bojů byl i boj o tzv. Malou zemi, které se účastnil jako politický komisař Leonid Iljič Brežněv^[1]. Boje o předmostí skončily 9. října 1943 jeho vyklizením.

Odsun na západní frontu

Německé velení obdrželo dne 14. září 1943 o dezerci několika východních praporů v okolí Kurska^[1]. Původ zprávy je dodnes nejasný, ale na jejím základě byl vydán rozkaz k odzbrojení východních dobrovolnických útvatů. Tento rozkaz se s ohledem na počet vojáků nedal uskutečnit, i když ze netýkal první kozácké divize a zbraní SS, protože každý sedmý voják v německé uniformě byl východní dobrovolník^[1]. Proto byl jako kompromis zvolen odsun 73 dobrovolnických praporů na západ. Propagandisticky tato skutečnost byla Němci vysvětlována tak, že je nutné provést reorganizaci útvarů do nové Ruské osvobozenecké armády (ROA). Tuto agitaci za ROA prováděl mimo jiné Vasilij Fjodorovič Malyškin a Georgij Žilenkov. P. N. Krasnov vůči kozákům vydal prohlášení, že není důležité, kde se boje odehrávají, ale hlavní je porážka komunismu^[1]. Útvary přesunuté na západní frontu k obraně Atlantického valu či k bojům v Itálii však agitaci moc nevěřily a jejich bojová morálka klesla na dno. Vojáci se vzdávali spojeneckým silám, které je pak vydávaly do SSSR^[1].

4. kozácký sbor nebyl operačním útvarem, ale administrativním střediskem, které mělo na starosti péči o kozáky na Atlantickém valu. Po vylodění v Normandii v roce 1944 padly do spojeneckého zajetí. Následně byli zajatí kozáci dopraveni lodním transportem do Murmanska, odkud byli rozvezeni do sovětských táborů nucených prací. Osud členů tohoto sboru předznamenal osudy dalších^[2].

Deklarace německé vlády z 10. listopadu 1943

Kozácký stan v Bělorusku

Od ledna 1944 byl Kozácký stan na ústupu před Rudou armádou a velitel německého týlu rozhodl o jeho evakuaci do Běloruska, kde bylo v plánu jejich usídlení v okolí měst Novogrodek a Novojelnja. Kozáci zde měli působit jako ochrana železniční trati do Východního Pruska proti útokům partyzánů^[1].

V lednu 1944 se ke Kozáckému stanu připojili kozáci z Francie, kteří tam žili v emigraci. Po jejich začlenění vzniklo 11 kozáckých pluků, každý s počtem cca 1 200 mužů^[1]. V novém sídle byla v provozu tiskárna, která vydávala noviny Kozák. V novém prostoru podle zprávy ze dne 5. května 1944 sídlilo celkem 24 567 kozáků, jejich žen a dětí^[1].

Východní fronta se k novému území přiblížila v červenci 1944, a proto 29. července byl vydán rozkaz k odsunu kozáků na západ. Mezitím v srpnu vypuklo Varšavské povstání a 8. kozácký pluk plukovníka Bondarenka byl využit k jeho potlačení. V polovině srpna 1944 se Kozácký stan nacházel na území okupovaného Polska poblíž města Zdunska Wola^[1].

V severní Itálii str. 127

Hlavní správa kozáckých vojsk

Dne 31. března 1944 byla založena v Berlíně a jejím cílem byla péče o kozácké vojsko obdobně jako předrevoluční Rada Svazu kozáckých vojsk při ministerstvu války v Petrohradě^[1]. V čele obnovené správy stál Pjotr Nikolajevič Krasnov. Donské vojsko zastupoval Sergej Vasilijevič Pavlov, těrské vojsko Nikolaj Lazarevič Kulakov, ale u kubáňského vojska vznikl spor, kdo je jeho polním atamanem^[1]. Nakonec byl v této funkci potvrzen Vjačeslav Grigorijevič Naumenko. Hlavní správa kozáckých vojsk tak reprezentovala orgán zastupující všechny kozáky. Lze jí považovat za Prozatímní kozáckou vládu^[1]. V ní působil také Semjon Nikolajevič Krasnov.

Kozáci v ROA

V. G. Naumenko za kubáňské kozáky vydal prohlášení o podřízení svých útvarů velení KONR v čele s Vlasovem dne 20. března 1945. Tato zpráva byla vysílána rozhlasovou stanicí Rádio Trieste^[1].

Zařazení kozáků do ROA nebylo snadnou záležitostí, střetávali se zde různé ambice a názorové proudy protisovětského odboje. Jedním z hlavních protivníků sjednocení kozáků pod velení Vlasova byl P. N. Krasnov. Jeho pohled na věc ilustruje následující citát^[1]:

„	Kozáci! Uvědomte si, že nejste Rusové. Jste kozáci - samostatný národ. Rusové jsou vaši nepřátelé! Moskva byla vždy protivníkem kozáků, utlačovala je a využívala. Nyní nastala doba, kdy můžete začít život nezávislý na Moskvě.	“
— Pjotr Nikolajevič Krasnov, přednáška na kurzech propagandy, Postupim, léto 1944

Další kozácké útvary

XV. kozácký jezdecký sbor

1. kozácká jezdecká divize byla reorganizována na jezdecký sbor se dvěma kozáckými jezdeckými divizemi, jednou pěší brigádou a záložním plukem. Do britského zajetí upadl na rakouském území poblíž města Klagenfurt, kde ho britské síly předaly sovětům^[2]. Velitelem byl Helmuth von Pannwitz a náčelníkem štábu byl Ivan Nikitič Kononov.

4. kozácký sbor

Citace

Citace 3^[3].

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Казачий стан na ruské Wikipedii.

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j ^k ^l ^m ⁿ ^o ^p ^q ^r ^s ^t ^u ^v ^w ^x ^y ^z ^aa ^ab ^ac AUSKÝ, Stanislav. Kozáctvo: poslední nástup a zánik. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 255 s. ISBN 80-204-0993-9. S. 17-24, 72-73, 80-83, 86 -87, 89, 92-101,109 - 114, 120-126, 183 - 184.
↑ ^a ^b AUSKÝ, Stanislav. Dobrovolníci Evropská politika a druhá světová válka. 1. vyd. Praha: Dita, 2002. 285 s. ISBN 80-85926-35-0. S. 221.
↑ SOLŽENICYN, Aleksandr Isajevič. Souostroví Gulag: 1918-1956 : pokus o umělecké pojednání, 1. díl, I.-II. část. 1. vyd. Praha: OK Centrum, 1990. 356 s. ISBN 80-900270-0-8. S. 148-149.

Externí odkazy

.

[:2-1] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j ^k ^l ^m ⁿ ^o ^p ^q ^r ^s ^t ^u ^v ^w ^x ^y ^z ^aa ^ab ^ac AUSKÝ, Stanislav. Kozáctvo: poslední nástup a zánik. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 255 s. ISBN 80-204-0993-9. S. 17-24, 72-73, 80-83, 86 -87, 89, 92-101,109 - 114, 120-126, 183 - 184.

[:1-2] AUSKÝ, Stanislav. Dobrovolníci Evropská politika a druhá světová válka. 1. vyd. Praha: Dita, 2002. 285 s. ISBN 80-85926-35-0. S. 221.

[:0-3] SOLŽENICYN, Aleksandr Isajevič. Souostroví Gulag: 1918-1956 : pokus o umělecké pojednání, 1. díl, I.-II. část. 1. vyd. Praha: OK Centrum, 1990. 356 s. ISBN 80-900270-0-8. S. 148-149.

[1]

[2]

[3]

@@ Řádek 51: / Řádek 51: @@
 Tato obranná linie se v druhé polovině roku 1943 zhroutila a 6. září 1943 německá armáda ustoupila z posledních obsazených kozáckých územích<ref name=":2" />.
-== Pokračovat od str. 84 - nové kozácké vojsko ==
+== Nové kozácké vojsko ==
+. ledna 1943 pod velením [[Helmuth von Pannwitz|Helmutha von Pannwitze]] vzniká první kozácká divize sestavená z různých útvarů z jiných německých armádních jednotek. Z těchto jednotek byla 25. dubna 1943 zformována 1. kozácká divize se střediskem ve městě [[Cherson]]<ref name=":2" />. Na jižní Ukrajině zůstali civilní uprchlíci a starší ozbrojení kozáci. Vznikl tak vojenský tábor na pochodu, který se pohyboval na území, kde operovali nepřátelští sovětští partyzáni. Tato situace si vynutila vojenský způsob řízení v kombinaci s civilní správou. Tomuto útvaru na pochodu se začalo říkat Kozácký stan a v jeho čele stanul polní ataman [[Sergej Vasilijevič Pavlov]]<ref name=":2" />.
-Deklarace německé vlády z 10. listopadu 1943
+=== Kozácká jezdecká divize v Mlawě ===
+Poblíž města [[Mława|Mlawa]] byla formována kozácká jízdní divize pod velením [[Helmuth von Pannwitz|Helmutha von Pannwitze]]. Tento útvar měl být po ukončení výcviku v září 1943 nasazen na [[Východní fronta (druhá světová válka)|východní frontu]], ale nakonec bylo rozhodnuto o použití divize v protipartyzánské službě v okupované Jugoslávii.
+=== Boj o kubáňské předmostí ===
+V únoru až říjnu 1943 probíhaly boje na [[Kubáň|Kubáni]] o předmostí na [[Tamaňský poloostrov|Tamaňském poloostrově]], které mělo německé armádě sloužit k dalšímu nástupu na Kavkaz. Na předmostí útočilo celkem pět sovětských armád 47., 56., 37., 9. a 58.<ref name=":2" />
+Kozácké oddíly v rámci německé 17. armády v počtu cca 9 000 mužů pomáhaly hájit kubáňské předmostí<ref name=":2" />.
+Tvrdé obranné boje se odehrávali v prostředí bažin, mokřin a jezírek. Přes velkou snahu sovětské armády nepostoupily podle očekávání a na předmostí ztroskotalo několik sovětských ofenzív. O situaci na frontě se však rozhodovalo jinde, zejména u [[Operace Vojevůdce Rumjancev|Charkova]] a [[Bitva v Kurském oblouku|Kurska]]. Součástí bojů byl i boj o tzv. [[Malá země|Malou zemi]], které se účastnil jako [[politický komisař]] [[Leonid Iljič Brežněv]]<ref name=":2" />. Boje o předmostí skončily 9. října 1943 jeho vyklizením.
+=== Odsun na západní frontu ===
+Německé velení obdrželo dne 14. září 1943 o dezerci několika východních praporů v okolí Kurska<ref name=":2" />. Původ zprávy je dodnes nejasný, ale na jejím základě byl vydán rozkaz k odzbrojení východních dobrovolnických útvatů. Tento rozkaz se s ohledem na počet vojáků nedal uskutečnit, i když ze netýkal první kozácké divize a zbraní SS, protože každý sedmý voják v německé uniformě byl východní dobrovolník<ref name=":2" />. Proto byl jako kompromis zvolen odsun 73 dobrovolnických praporů na západ. Propagandisticky tato skutečnost byla Němci vysvětlována tak, že je nutné provést reorganizaci útvarů do nové [[Ruská osvobozenecká armáda|Ruské osvobozenecké armády]] ('''ROA'''). Tuto agitaci za ROA prováděl mimo jiné [[Vasilij Fjodorovič Malyškin]] a [[Georgij Žilenkov]]. [[Pjotr Nikolajevič Krasnov|P. N. Krasnov]] vůči kozákům vydal prohlášení, že není důležité, kde se boje odehrávají, ale hlavní je porážka komunismu<ref name=":2" />. Útvary přesunuté na západní frontu k obraně [[Atlantický val|Atlantického valu]] či k bojům v Itálii však agitaci moc nevěřily a jejich bojová morálka klesla na dno. Vojáci se vzdávali spojeneckým silám, které je pak vydávaly do SSSR<ref name=":2" />.
+. kozácký sbor nebyl operačním útvarem, ale administrativním střediskem, které mělo na starosti péči o kozáky na [[Atlantický val|Atlantickém valu]]. Po [[vylodění v Normandii]] v roce 1944 padly do spojeneckého zajetí. Následně byli zajatí kozáci dopraveni lodním transportem do [[Murmansk|Murmanska]], odkud byli rozvezeni do [[Gulag|sovětských táborů nucených prací]]. Osud členů tohoto sboru předznamenal osudy dalších<ref name=":1" />.
+=== Deklarace německé vlády z 10. listopadu 1943 ===
+=== Kozácký stan v Bělorusku ===
 Od ledna 1944 byl Kozácký stan na ústupu před Rudou armádou a velitel německého týlu rozhodl o jeho evakuaci do Běloruska, kde bylo v plánu jejich usídlení v okolí měst [[Novogrodek]] a [[Novojelnja]]. Kozáci zde měli působit jako ochrana železniční trati do Východního Pruska proti útokům partyzánů<ref name=":2" />.
+V lednu 1944 se ke Kozáckému stanu připojili kozáci z Francie, kteří tam žili v emigraci. Po jejich začlenění vzniklo 11 kozáckých pluků, každý s počtem cca 1 200 mužů<ref name=":2" />. V novém sídle byla v provozu tiskárna, která vydávala noviny Kozák. V novém prostoru podle zprávy ze dne 5. května 1944 sídlilo celkem 24 567 kozáků, jejich žen a dětí<ref name=":2" />.
+Východní fronta se k novému území přiblížila v červenci 1944, a proto 29. července byl vydán rozkaz k odsunu kozáků na západ. Mezitím v srpnu vypuklo [[Varšavské povstání]] a 8. kozácký pluk plukovníka Bondarenka byl využit k jeho potlačení. V polovině srpna 1944 se Kozácký stan nacházel na území [[Generální gouvernement|okupovaného Polska]] poblíž města Zdunska Wola<ref name=":2" />.
+== V severní Itálii str. 127 ==
@@ Řádek 70: / Řádek 94: @@
 | rok vydání = 2003
 | počet stran = 255
-| strany = 17-24, 72-73, 80-83, 109, 122, 183 - 184
+| strany = 17-24, 72-73, 80-83, 86 -87, 89, 92-101,109 - 114, 120-126, 183 - 184
 | isbn = 80-204-0993-9
 | jazyk = cs-cz
@@ Řádek 101: / Řádek 125: @@
 === 4. kozácký sbor ===
 [[Soubor:Bundesarchiv Bild 146-2008-0334, Russland, Einheimische in der Wehrmacht.jpg|alt=Kozáci v německých uniformách (1944)|vlevo|náhled|Kozáci v německých uniformách (1944)]]
-. kozácký sbor nebyl operačním útvarem, ale administrativním střediskem, které mělo na starosti péči o kozáky na [[Atlantický val|Atlantském valu]]. Po [[vylodění v Normandii]] v roce 1944 padly do spojeneckého zajetí. Následně byli zajatí kozáci dopraveni lodním transportem do [[Murmansk|Murmanska]], odkud byli rozvezeni do [[Gulag|sovětských táborů nucených prací]]. Osud členů tohoto sboru předznamenal osudy dalších<ref name=":1" />.
 == Citace ==